
11. etapa 2013
Start: | Koba | ![]() |
Cíl: | Dakar | |
Den: | January 9th 2013 | |
Spojovačka: | 182 km | |
Speciálka: | 24 km | |
Spojovačka: | 41 km | |
Celkem: | 247 km |
Výsledky TopTen Africa Eco Race 2013 v společné kategorii osobních a nákladních automobilů
Místo | Pilot (st. č. - vůz) | čas (+ztráta) |
1. | Schlesser J.L. (200 - Schlesser) |
37h 09' 45"
|
2. | Shibalov A. (401 - Kamaz) |
+ 3h 07' 08"
|
3. | Tomeček T. (400 - Tatra) |
+ 5h 47' 36"
|
4. | Fromont Y. (208 - Buggy) |
+ 5h 49' 43"
|
5. | Van Cauwenbrge Joost (204 - Toyota) |
+ 5h 58' 53"
|
6. | Grigorov A. (223 - Osc) |
+ 6h 57' 28"
|
7. | Jacinto E. (403 - Man) |
+ 7h 34' 29"
|
8. | Kovacs M. (402 - Proto) |
+ 8h 27' 37"
|
9. | Jorda G. (222 - Man) |
+ 9h 37' 09"
|
10. | Martin P. (210 - Volkswagen) |
+ 11h 01' 17"
|
V kategorii nákladní automobilů Tomáš Tomeček s Vojtou Morávkem obsadili celkově druhé místo. Jejich jménem i jménem celého týmu bych chtěl poděkovat za vaši fanouškovskou podporu.
Tomáš Kubina
Z Mauretánie do Senegalu na kapačkách
Věci se dějí. Před dvěma dny jsem přemýšlel o Mauretánii jako o zemi, kde bych mohl najít další pohledy na svůj život a sám sebe. Přemýšlel jsem, zda nepřijet do této země ještě jednou mimo závod a být chvilku zde. Mauretánie byla jiného názoru. Dala mi intenzívní lekci z života, jaký je. Tady a teď. Už nemám pocit, že bych se sem musel vracet mimo závod. To, co jsem si měl odnést, na mě čekalo už letos. Bivak v Mauretánském Tenadi je nádherné místo. Duny, písek a ještě k tomu závod pomalu končí. Zbývá poslední závodní etapa společně s mnohasetkilometrovým přesunem do vnitrozemí Senegalu. Toto místo se stalo začátkem mého nového pohledu na křehkost života.
Na večeři jsme spolu s Martinem a Honzou šli celkem pozdě. Celý večer se upravovaly fotky, stříhalo video a bylo potřeba pořešit mnoho dalších věcí. K večernímu jídlu jsme se dostali až po jedenácté. Rýže s mořskými plody. Ta byla začátkem mé cesty. Je to divný pocit, když se Vám z ničeho nic stáhne krk a nemůžete vůbec polknout. Já mám potravinovou alergii na med a přesně tyto příznaky na sobě pozoruji. Pokud si nedám pozor, tak nějaký čas nemohu polykat. Už se mi takováto situace dlouho nestala. Vím o tom a medu se vyhýbám. Dnes to bylo intenzivní. Prostě se mi zničehonic krk sáhl a konec. Dýchat mohu, polknout slinu nebo cokoliv dalšího je naprosto nemožné. Dobře. Tuto situaci znám. Asi nějaké koření v jídle, co mi způsobilo podobný stav. Za pár desítek minut či hodin alergie odezní a bude dobře. Večeře pro mě skončila. Jdu v klidu ke stanu a sedím, koukám do tmy a na oblohu a čekám. Teprve když nemůžete, uvědomíte si, kolik slin automaticky polykáte. Plivu jako lama všude okolo sebe. Všichni už spí a mě se hodiny vlečou. Spát nejde. Každou chvilku mám plný krk a začínám se dusit. Polknout nelze vůbec nic, je to jako bych měl v krku balón. Kdykoliv to zkusím, nafoukne se a jakoukoliv tekutinu vytlačí zpět do úst.
Půl sedmá ráno. Čas jít za doktory. Na první pohled vypadám docela obstojně. Rychlá prohlídka krku a celkového mého stavu se jim zdá v pořádku. Na otázku ohledně toho, že nemohu polykat a čeká mě horký den na slunci je odpověď jasná. Krk muže byt stažen nějakým reflexem, třeba vyvolaným velkým soustem a prý povolí. Večer se mám u nich stavit a zhodnotí stav. No bude to dlouhý den.
Poslední závodní etapa odstartovala. Sto devadesát šest kilometrů plných dun. Venku přes třicet stupňů a každým odplivnutím se zbavuji části vody z těla. Čekáme na kluky v cíli etapy. Vyhledávám, každý stín okolo a stále do sebe zkouším dostat alespoň kapku vody z láhve. Naprosto marně. Kolem jedenácté hodiny přijíždějí první motorkáři. Pociťuji první příznaky lehké dehydratace. Bez jakéhokoliv přísunu tekutin jsem více než dvanáct hodin. Ještě k tomu hodně vody vydávám neustálým nutkáním plivat, protože nahromaděním slin v krku se začínám dusit. V tomto počasí zde v Mauretánii vypijete běžně tak tři litry vody přes den, ani o tom nevíte, spíše více. Dnes jsem se vůbec nezapotil. Začínám cítit popraskané rty, ale zatím docela funguji. Alespoň z mého pohledu. Začínám si říkat, že dnes to budu mít opravdu těžké.
Díky moc za Beriku! Medičku, se kterou se znám velmi dobře z minulých ročníků Africa Race. Minulé roky jezdila s Robem a Janom v kamiónu Balai, letos se rozhodla s nimi nejet a více si závod užívat. Jen, co mě viděla sedět ve stínu u kola doprovodného Kamazu, který čekal na svoji posádku, hned zamířila ke mně, abychom prohodili pár slov. Její první slova jsou: „Vojto, co ti je. Vypadáš hrozně!”. Rychle jsem ji zopakoval to, co jejím kolegům ráno. Její reakce byla naprosto odlišná. „Ihned, pojď se mou.“ Za chvilku už jsem měl v sobě kanilu a nitrožilně hltal litr roztoku. Berika mi ještě přimíchala další aditiva jako cukry a nějakou výživu. Litr by prý měl být tak tak, abych do večera vydržel. Pokud se mi situace nezlepší, musím dostat další kapačku.
Stav se mi trochu zlepšuje. Pocit žízně úplně nemizí, ale není tak intenzivní. Tělo funguje. Není to na žádné vyskakování. Berika mi mezitím říká, že na případné ošetření mimo síly závodu musím vydržet až do Dakaru. Letěla prý včera do nemocnice s motorkářem, co si zlomil klíční kost do nemocnice v Nouakchottu. Potřeboval rentgen. Prý je to nemocnice z druhé světové války. Ihned po tom, co udělali snímek na obstarožním zařízení, pak hned odletěli pryč. Nedovede si prý představit, že by tam dělali jakýkoliv zákrok nebo hospitalizaci.
Mezi tím, co jsem nitrožilně „obědval“, přijeli do cíle Tomáš s Vojtou. Potvrdili celkové třetí místo a v kategorii kamiónů jsou druzí. Všichni společně odjíždíme směr Senegal. Rtuť teploměru stoupá. Sto kilometrů se jede po rozbité asfaltce a osmdesát kilometrů po prašné silnici. Hranice. Sliny už skoro nemám a začíná mi být zvláštně. Pocit žízně mám opravdu veliký. Situace v krku se mi nijak nelepší, naopak začínám cítit malinko vetší bolest. Na senegalské straně hranice je velké osídlení. Cesta do bivaku v Kobě je vzdálená ještě několik hodin. Do bivaku dojíždíme za tmy. Necítím se nejlépe, ale stále se dá fungovat. S kameramanem Honzou ještě dělám poslední vstup do videa od nástěnky s výsledky. Přinesl mi před natáčením klobouk a opláchl jsem si obličej vodou, ať prý není na mě moc vidět, jak na tom jsem. Hned po tom mířím k medikům a začíná se rozhodovat, co se mnou dále. Dostávám další kapačku, lehká sedativa a výživu. Už je jasné, že alergie to není a zdá se, že něco z včerejší večeře mi uvázlo v krku. Není možné můj stav vyřešit na místě a musím hned ráno na nějakou kliniku do Dakaru, kde mi udělají „gastro“ vyšetření a odstraní, co mi tam vadí. I přes kapačku je můj pocit žízně ohromný. Medici závodu mi poskytují informaci o tom, že v Dakaru je soukromá klinika, kam se ráno vydám a tam mi pomohou. Už tam volali a vědí o mě. Chci, aby se mnou jela Berika. Je to člověk, kterému z medical teamu naprosto věřím. Prý ano, sama o to požádala.
Ještě jsem se zeptal, jak dlouho můžu takto vydržet na kapačkách. Odpověď jednoduchá. Po dvou dnech v tomto počasí bez tekutin nastává naprostý kolaps organismu a smrt. S kapačkami jsme schopni to prodlužovat, ale ne ve stavu, že bych chodil a fungoval. Dál jsem se neptal. Pochopil jsem. Už se mi odpočítávají hodiny a moc mi jich nezbývá. Noc jsem přečkal v polosedě na židli. Sliny už skoro nemám a tak se moc nedusím. Propadám se do krátkého hlubokého spánku. Mezi tím si rovnám mysl a pohled na svět. Nedávno jsem slyšel od svého kamaráda Ondry Vlacha poučku. Když je ti špatně, dýchej. Poslouchej svůj dech. Nádech, výdech. Mysli jen na to, jak dýcháš. Uklidní tě to. Ať je ti, jak je. Cesta k mé duši tuto noc vedla přes můj dech. Našel jsem v sobě mnohé. Ještě vše musím pochopit, ale přemýšlel jsem hodně a k mnoha věcem jsem sám v sobě dospěl.
Ráno sedám s Berikou do auta a míříme do Dakaru. Další čtyři hodiny v autě. Žízeň už vnímám jako pocit, jaký je. Vlastnost, co je se mnou. Cítím, že mi tělo nějak rezignovalo na vysílání signálů. Až na velice hustý provoz v Dakaru je cesta naprosto v pohodě. Klinika mě naprosto překvapila. Trochu jsem se obával kvality. Berika mě však ujistila, že ji doporučil René Metge a on ví, co dělá.
Pokud budete mít v Senegalu problém, vaše spása je „Clinic Madelaine“ na Avenue de Diambars gps: 14° 39,58445'N,17° 26,30807'W. Je však potřeba mít cestovní pojištění. Jinak ošetření není nijak levné.
Hned jak jsem přijel, ujali se mě doktoři a začala připravená sada vyšetření včetně 3D scanu hrudníku a krku. Na to, že o pár kilometrů se kupuje maso ve stánku na háku u silnice, je toto jiný svět. Po vstupní prohlídce jsem poslán na pokoj, kde se mi dostane další kapačky a připraví mě na gastro vyšetření kamerou do jícnu. Jsem docela zničen a říkám si, aby to už bylo za mnou. Jen do dosedám na postel, stala se věc, o které jsem snil posledních mnoho hodin. Cítím, jak mi něco projelo trubicí, lehce to dřelo a najednou se mohu napít.
Na jednu stranu mám ohromnou radost a Beriku hned obírám o PET flašku s vodu, co má v ruce. Bere mi ji hned z ruky a krotí mě, ať piji pomalu. Doktor mě ještě po vyšetření s lokální anestezií a dlouhým zrcátkem a říká, že tělo vyloučilo nějaký předmět, co jsem měl zapíchnutý v krku. Vídí po ní jen zahnisané místo s infekcí. Ani netušíte, jak moc sladce chutná obyčejná voda. Po čtyřiceti hodinách jsem se napil. Beriko, díky ti moc, že jsi přijela k cíli a byla jsi tam ve správný čas. Bez Tebe bych byl blízko kolapsu organismu. Nedovedu si zpětně představit, jak bych bez první dávky „vody v sáčku“ vydržel cestu do Senegalu.
Už v pořádku z hotelu v Dakaru zdraví
Vojtěch Morávek ml.