1. etapa

Start:	NADOR
Cíl:	BORJ BEL FREISSAT
Den:	Středa 29. prosince 2010
Spojovačka:	182 km
Speciálka:	150 km
Spojovačka:	0 km
Celkem:	332 km

Tato "krátká" speciálka poskytne účastníkům představu o typických marockých obtížích, ale také představu o filozofii itineráře a typu navigace. V této první etapě budou muset řidiči řídit opatrně a budou zde mít dobrou příležitost "pocítit" Afriku. Na začátku etapy je čeká klikatění mezi stromy na skalnaté cestě se vstupem na slavnou náhorní plošinu Rekam.

Na 24. km budou skvělá místa k rozhledu, ale řidiči se musí soustředit na trať ... Potom se trať stává širší a jednodušší, ale při vstupu do rovné krajiny pozor na četné paralelní cesty. Navigátoři si mohou hezky pohrát, ale měli by se snažit udržet kurz! Cíl rychlostní zkoušky je v bivaku v Borj Bel Freissat.

Zdroj: www.africarace.com

Výsledky 1. etapy

Zdroj: www.africarace.com

Africa Eco Race - video z přejezdu a 1. etapy

29.12.2010 První závodní den – část 1.

Tak vstáváme až v sedm. Těch pár hodin spánku určitě dost pomohlo. Všichni jsme po cestě napříč Evropou byli dost utahaní a při lehkém pohupování trajektu se pěkně spalo. Docela mě udivuje, že opuštění trajektu není nijak komplikované. Doprovodné kamiony se prakticky hned vydávají na cestu k cíli etapy, u kterého je situován i dnešní bivak. Závodníci se řadí blízko přístaviště a čekají na desátou hodinu dopolední a pak postupně vystartují do spojovací etapy, poté o dvě hodiny později do ostré rychlostní zkoušky. Já a Honzou nastupujeme do připraveného minibusu. Společně s několika kolegy novináři by nás měl dopravit k cíli. Kluci z Baile se připravují také na svoji dnešní šichtu. Je to jejich premiéra za volantem sběrného kamionu a tak jsou snad více nervózní než samotní závodníci. Naše cesty se nyní rozdělují a setkáme se společně večer v bivaku.

Okolo je jiný svět. Musím jen připomenout, že Maroko není Afrika černá, ale arabská. Cestou ven projíždíme předměstími. Hlavní cesty jsou vyasfaltované a ty méně důležité nebo spojovací mezi domy jsou jen udusaná hlína. Všude je vidět spousta lidí, ale nezdá se, že by dělali něco jiného, než posedávali. Další, co nelze přehlédnout, jsou tisíce igelitových pytlíků. Ty jsou rozesety všude okolo, kam je zrovna vítr zafoukal. A mezi několikapatrovými domy se pasou kozy. Je to jasné, jsme v Africe.

Zanedlouho necháváme Nador za sebou a s mizící civilizací ubývá nepořádku okolo cesty. Jedeme podél hor a skrz občasná menší města. Všechna jsou si velmi podobná. Kolem školy nebo jakéhosi náměstí podél hlavní cesty se najednou vykytuje množství lidí.

Poslední takové město je Dabdou. Leží na úpatí 1600 m velkého pohoří zhruba 100 km od Nadoru. Zde se náš řidič trochu domlouvá s policisty, protože nás nechtějí pustit dále. Náš minibus totiž zatím není polepen samolepkami a tak není na první pohled zřejmé, že patříme k závodu. Zastávka uprostřed města nám dovoluje si lépe prohlédnout lidi, kteří se přišli podívat na průjezd závodních speciálů.

…pokračování později…

PS: Omlouvám se za přerušení, ale je 29.12 21:40 a my musíme odevzdat materiály k odeslání přes satelit. Zítra pošleme více fotografií a pokračování vyprávění.

PS1: Jen rychle. Tomáš s Vojtou dojeli první etapu na třetím místě 15 minut za Miklosem Kovacsem z Maďarska a 7 minut za Elisabete Jacinto. Etapa byla velmi rychlá. Zasahoval omezovač rychlosti a byla velmi náročná na navigaci. Více také zítra :-)

Vojta Morávek ml., LRT

První závodní den – část 2 - Pokračování…

Poslední dva roky jsme se zúčastnili dakaru v Jižní Americe a mohu porovnávat. Největší viditelný rozdíl mezi závoděním v Africe a Americe jsou diváci. Africká příroda je nádherná, rozlehlá a závodníci ji na závodění mají raději, než tu jihoamerickou. Diváci jsou ale naprosto úžasní v Jižní Americe a tvoří nezapomenutelnou kulisu. Vždyť také tam to mají v krvi. Kdo si vzpomene na záběry z nějaké argentinské rally, kdy fanoušci stáli uprostřed trati a jen uhýbali těsně před koly soutěžících aut, není překvapen, že diváci při takové dálkové soutěži protínající jejich zemi dokáží udělat nádhernou sportovní atmosféru, která zanechá hluboké a vřelé vzpomínky.

Zkušenosti z Argentiny kontrastují s Afrikou. Závody zde lidi nijak zvláště nezajímají.

Trochu to Honzovi připomnělo scénu z filmu „Kurvahoši gutentag“, kde Bolek Polívka pozoroval s ostatními dřevorubci projíždějící Němce na koních. Takové setkání dvou světů. V Evropě by někdo měl alespoň kameru, nebo si pořizoval fotografie na mobilní telefon, zde nebyl nikdo takový. Když o tom tak přemýšlím, tak možná to není ani tím, že by lidé neměli zájem, spíše pozorují s lehkým údivem, co se děje. Nejsem si jist zda vůbec vědí o tom, že se v jejich okolí taková akce koná. Pak se asi nelze divit, když jim přes vesnici, nebo městem projedou vozy, které nikdy neviděli a možná, že už neuvidí a navíc k tomu průjezd městem řídí místní policie, a to dost direktivním způsobem.

Cesta nás vede vzhůru a příkře stoupá. Během dvaceti minut jsme v 1400 metrech nad mořem a před námi se rozprostírá obrovská mnohaset kilometrů rozlehlá planina lemována vrchy hor v dáli. Jedeme po cestě, která svých charakterem opět připomíná naši argentisko-chilskou zkušenost. Kamenitá a tvrdá poušť obrostlá bodláky a prostředkem se vine desítky kilometrů rovná silnice, zde široká tak akorát pro jedno auto. Pokud se dvě auta míjí, jedno musí vyjet na udusanou krajnici. Většinou je to to auto, které je menší nebo lehčí. Větší má asi morální právo zůstat na asfaltu. Cestou jsou vidět stáda koz a oslů hledající si potravu v polosuchých křovinách. V dáli se dají občas zahlédnout stany nomádů a pastevců. Není výjimkou ani postava jdoucí pouští odněkud někam. Kam až oko dohlédne, není vidět jediné obydlí, ale pouštní „provoz“ zde je. Jen jsem si jist, že pokud bych zrovna potřeboval pomoci, tak by, k mé smůle, desítky kilometrů okolo nebylo ani živáčka.

Kolem 16. hodiny přijíždíme do bivaku. Uprostřed pláně jsou zaparkované asistenční vozy a z druhé strany se k nim blíží oblaka prachu. Jsme na místě, bivak je hned u cíle měřené rychlostní zkoušky a závodní automobily přijíždějí do cíle velikou rychlostí po rozlehlé ploché pláni. Očima nacházíme naši doprovodnou Tatru. Tomáš s Vojtou jsou ještě na trati, to znamená rychle vystoupit z minibusu, pobrat potřebnou techniku a jít jim napřed. Nečekáme dlouho. Tomáš přijíždí jako třetí z kamionů. Rozestupy mezi prvními třemi jsou zhruba sedm minut.

Pohled z kokpitu závodní Tatry (očima Tomáše a Vojty)

Velice rychlá etapa. Ze začátku dosti technická, ale po pár desítkách kilometrů se změnila na sprint přes kamenité pláně. Jelo se hodně po tvrdých a vyjetých pistách a nebyly výjimkou ani úseky, na kterých jsme dosahovali maximálního povoleného rychlostního limitu 150km. Pisty jsou ale hodně rozbité a vyžadují hodně pozornosti, aby nedošlo k defektu. Rychlost, jakou se jelo, dokládají celkové výsledky. Kdyby náš kamion byl hodnocen v kategorii osobních vozů, obsadili bychom osmé místo a porazili taková jména jako Hubert Aurion nebo Jean Luis Schlesser.

Roadbook je napsán velmi pečlivě a detailně. Párkrát jsme sice přejeli odbočku, protože se zdálo, že výhodnější je jet přímo, ale potom například cesta končila skálou nebo jinou překážkou a nebylo možno se napojit zpět na závodní trasu. Prostě je vidět, že roadbook dělají lidé, kteří tomu rozumí. A to, že jsme párkrát přejeli a museli se vracet, nás nestálo moc času. Zatím je závod na samém počátku a rozhodovat se bude jinde.

Kamion „baile“

Na klucích byla před startem znát veliká nervozita. Oproti ránu dorazili do bivaku „oba vysmátí jak lečo“. Hodně si jízdu terénem užívali a neměli nejmenší problém. Sice dorazili až kolem 22. hodiny, ale takový čas příjezdu je u sběrného kamionu normální. Pomáhali dnes jediné posádce automobilu, která zabloudila a ke vší smůle se jí porouchalo napájení palubních přístrojů a tak pořadatelé znali jen poslední známou polohu. Na udané zeměpisné souřadnice se vydal kamion baile a protože už byla noc, lehce zbloudilce našli podle záře jeho předních světel.

Vojta Morávek ml.