3.1.2012 - Rest Day

Po mnoha dnech závodění. Po stovkách a stovkách kilometrů pustinou. Po dnech, kdy se jede na doraz, je den bez závodní etapy pro piloty a navigátory jak dar z nebes. Oni dnes mohu odpočívat. Pro mechaniky z doprovodných vozidel to takový odpočinek není. Volný den se využívá pro náročnější opravy nebo preventivní výměny dílů. Takové opravy, na které není při běžném závodním tempu čas. Oni neodpočívají.

Mám prostor  napsat o tom, jak Africa Race funguje. Mám na to jen pár desítek minut. Než budeme muset odjet z Dakhly a přesunout se do Mauretánie. Říkal jsem, že se dnes nezávodí. Závod se však nezastaví ani v odpočinkovém dni.

Celé to vypadá jako velice dobře organizované mraveniště.  Chce to mít zkušenosti a znalosti, aby se něco takového dalo uspořádat. Stovky lidí se denně přesunují z místa na místo. Je potřeba okolo vyřešit spoustu věcí.

Příprava závodu takové velikosti začíná prakticky po skončení toho předešlého.  Nejdříve se musí s vládami zemí, přes které povede trať, domluvit podmínky a zabezpečení. Nejde to bez jejich podpory. Je to potřeba. Bezpečnost musí být zaručena. Nejedeme do Afriky válčit. Jsme tady, abychom závodili. Je to složité, ale vyplatí se. Krajina a charakter závodu je nenahraditelný. Ano, duny jsou i jinde. Ano, i stejně obtížný závod se dá uspořádat i jinde. Ale ten duch dakarských závodů je prostě  tady, v Africe.

Pokud se vyjednávání podaří, tak začíná vlastní plánování závodních etap. Na jaře pořadatelé trať projedou poprvé. S vlastními auty. Po trase, co vybrali podle map a svých zkušeností. Zjistí, zda je sjízdná. Z této expedice vzniká první verze roadbooku. Na podzim. Pár měsíců před závodem, se trať projede znovu. Roadbook se doladí, aby seděl co nejvíce přesně. Je to nutné jet ještě jednou. Mnohé se mohlo za těch pár měsíců změnit.

Centrem celého závodu je bivak. Místo, ze kterého každý den vyjíždíme. Místo, do kterého se každý den těšíme. Jádro bivaku tvoří jídelní stany postavené do písmene „U“. Hned vedle jsou stany pořadatelů  a ředitelství závodu.  Produkční studio se svým přenosovým satelitem a několika elekrocentrálami je kousek vedle. Nelze se nezmínit ani o toaletách a umývárnách. A to je tak vše. Okolo tohoto bodu každý den zaparkují asistenční  a doprovodné vozy. Sjedou se novináři a vyhlížejí  závodníky. O stovky kilometrů dál druhá skupina začíná stavět nový bivak. Ten, do kterého se následující den pojede.

Závod pořádají Francouzi. To sebou nese různá specifika. Mezi ty vysloveně pozitivní patří jejich smysl pro výběr potravin. Kvalitní salámy, jogurty, přesnídávky, různé musli tyčinky a kandované  ovoce jsou v každém jídelním balíčku, který denně dostáváme. Večer je připravená večeře. Podávají se taková jídla, co hodně zasytí. Kvalitní masa, fazole, kuskus. Ke snídaní jsou připravena vajíčka, šunka a ve sváteční dny i nějaký dezert. Francouzi mají jídlo vychytané.

O toalety a sprchové kouty se starají místní marokánci. Je zajímavé, jak bivak od bivaku jsou rozdílné, někdy jsou kabinky složeny z koberců, jindy dřevěné překližky a pak sešroubované budky. Osobně využívám jen sprchy. Není nad nádherný pohled na noční oblohu plnou zářivých hvězd.  Není!

Bivak v Dakhle se pomaličku vyprazdňuje. Závodníci a jejich asistence vyrážejí k mauretánské hranici. O mnoho set kilometrů daleko už čeká nový bivak. Závod se přesune dál. O pár hodin později nikdo nepozná, že zde byl 3.1.2012 bivak závodu Africa Eco Race. Jedu také. Ozvu se z Mauretánie.

Vojta Morávek ml.